Doby se mění

Kdysi sem nikdo z našinců nechtěl. Němce odsud po válce odsunuli a byť tu po nich zůstaly nějaké ty domy, nikdo o ně nestál. Protože to tu bylo natolik odloučené od světa, že už tu ani lišky nedávaly dobrou noc. A táta pak po letech, když tu naši chatu stavěl, vzpomínal, jak se opodál nabízely k prodeji opuštěné domy za pětistovku. A při stavbě naší chaty litoval, že si tenkrát těch pět stovek od někoho nepůjčil.

Tu chatu tady tedy mí rodiče nakonec postavili. I já jsem se podílel, byť jako ani ne pětiletý a tudíž zrovna ne užitečný. A mám tu chatu dodnes, i když už jsem v ní zůstal dávno sám, a z malého dítěte jsem se stal vlastně nejpůvodnějším domorodcem.

Kdysi tady byla vlastně jenom tahle naše chata, pak nahoře u silnice statek s kravínem a bytem pro jediné dva stálé obyvatele, odsunuté sem soudruhy za trest z Prahy a o ty krávy se starající, a dál už jen několik ruin. Které si občas sice někdo koupil, ale pak ztratil zájem a přeprodal je dál, aby se to nakonec opakovalo.

Dlouhá léta to tu tak chodilo. My jsme sem jezdili na dovolenou a byli jsme tu vesměs v celé obci skoro sami.

Ale doby se mění a lidé s nimi. A co kdysi nebylo pro nikoho atraktivní, o to je dnes přímo enormní zájem. Dnes už je tu dvojnásobek původních budov, ruiny se změnily ve vzhledné chaty a už to tu žije. Jistě ne jako za Němců v předválečné a válečné době, kdy se tu normálně žilo, ale přesto. Už jsou tu zase slyšet hlasy lidí, kteří se tu o to zase starají. A to nejen proto, že dnes už by tu nikdo dům za pětistovku nesehnal, že by se požadoval snad desetitisícinásobek a spíš ještě víc.

Prostě se sem vrací život. A to je dobře. Protože kdysi tyto končiny nezajímaly nikoho, pak sem byli lidé posíláni po osmašedesátém roce za trest a často se s tímto krajem nesžili. A teď už to tu konečně za trest není. A není vyloučeno, že to tu už brzy bude za odměnu. Jako v mém případě.